Dali jste si v Česku v posledních sedmi letech šálek Kolumbie, Mexika nebo Indie? Pak je možné, že právě tahle zrnka sem dovezly Chicas Industry. Pod tímhle brandem podnikají dvě importérky Karolína a Tereza. Probraly jsme jejich zkušenosti s ženským elementem v oblasti pěstování a prodeje kávy a dostaly jsme se i k tomu, jak by vypadal ideální coffee industry svět.
Jak vlastně hledáte farmy do svého portfolia? Taková romantická představa je, jak jezdíte od usedlosti k usedlosti, všude ochutnáváte kávu a povídáte si s lidmi, ale realita bude asi trochu jinde…
T: Záleží, o jaké zemi mluvíme. My jsme začínaly v Kolumbii a tam je opravdu mnoho, mnoho rodin živících se kávou. Mají povědomí o tom, že je to dobrý vývozní artikl, a protože jsou podnikaví, budou vám nabízet první poslední, abyste s nimi rozjeli byznys a začali jejich kávu vyvážet pryč, i když nemají tušení, co všechno to bude obnášet. Čili člověk rychle dostane pocit, že může nakoupit třeba 10 kontejnerů kávy za pouhý měsíc, ale je potřeba se k tomu stavět realisticky a zajistit, aby všichni plnili svoje závazky. Takže třeba v té Kolumbii spíš farmáře a farmářky prosíte, než že byste měla nedostatek lidí, co vám nabízejí kávu. A jakmile jednou začnete, jedna věc navazuje na druhou, jeden kontakt vás seznámí s dalším…
K: Všechny naše spolupráce s farmáři jsou už v tuto chvíli dlouhodobé a snažíme se jak do Kolumbie, tak do Mexika jezdit na každou sklizeň. Když nemůžeme my, někoho tam pošleme, a když ani to není možné, minimálně nám doručují vzorky. K tomu jsme celý rok v kontaktu a komunikujeme o tom, jak sklizeň vypadá. V Indii musíme opravdu vybírat přímo na místě, protože jinak by nám to všechno docela rychle vyprodali.
Na svém webu uvádíte: „Jsme ženy, tak ženy podporujeme.“ Jak se to projevuje na vašem portfoliu?
K: Každoročně bereme kávu od ženské asociace v Kolumbii, ale jinak nemáme žádné kvóty a řídíme se hlavně vztahy s lidmi a kvalitou kávy. Zohledňujeme, aby v naší nabídce byly zastoupené různé procesy zpracování, a rozhodujeme se i podle toho, jak jsou to velké loty, za jakou cenu a podobně.
T: Je potřeba zdůraznit, že pracujeme s rodinami. Proto se neomezujeme a ani nechceme omezovat výhradně na ženské farmářky. Často je jedno, pod jakým jménem se káva prodává, jde o výsledek práce celé rodiny a tam, kde už je prostředí více rovnostářské, si to muži dobře uvědomují. A tím, jak si zakládáme na dlouhodobých vztazích, vidíme u spousty lidí, jak rostou s námi, a to je na tom asi to nejzajímavější. Před pár lety byli miniaturní firma, nikdo o nich nevěděl a nikdo jim nevěřil, a najednou se bavíme jako byznys s byznysem a vidíme, jak jsme společně vyrostli.
K: Někdy se objeví příležitost, jak pomoci s nějakým konkrétním projektem – třeba loni jsme přispívaly farmářkám na brýle na čtení. Ale někdy je ten evropský pohled dost zkreslující a vidíme odsud farmáře jako „vidláky“ žebrající o každou korunu, jenže ono je to často naopak a jsme to my, kdo žebrají, aby nám prodali svoje kafe. V Indii jsme si dokonce dělaly legraci, že místo „přispějte farmáři“ bychom měly říkat „přispějte chudým importérkám“ – tamní farmáři jsou kolikrát mnohem bohatší než my.
T: Myslím, že nás zkrátka vždycky vede ta káva, a že nás i znalost těch lidí a celého prostředí naučila vyhýbat se novodobému kolonialismu a myslet si, že známe a umíme vše lépe a je potřeba to importovat do celého světa, kde by nám měli naslouchat jako spasitelům. Podle mě má být podnikání win-win procesem pro všechny. A jestliže má být udržitelné, je potřeba, aby do něho byly zainteresované obě strany a mělo pro ně smysl v tom pokračovat. Nejsem moc příznivkyní pomoci založené jen na tom něco někomu dát.
Popis obrázku (pro vynechání smažte) Projekt Glorielas, který podporujete v Kolumbii, tohle naplňuje? Můžete ho našim čtenářům a čtenářkám přiblížit?
T: Všechno se to začalo tvořit kolem jedné ženy, Anny Glorie Rodriguez. Je to člověk, který je v tamní komunitě přirozeně lídr, je odvážná, jde do nových projektů. hodně lidí k ní vzhlíží. Zhruba před třemi lety přišla s nápadem emancipovat farmářky v okolí, přivést lidi, kteří je naučí něco o kávě i procesu exportu, aby mohly díky této osvětě posunout svoje podnikání dál. Vymyslela k tomu sadu workshopů a my jsme jí na ně poslaly peníze. Workshopy se pak udály během tří víkendů, zúčastnilo se jich asi 30 žen a ta euforie z toho, co se naučily, jak se sblížily, vyvrcholila v založení jejich vlastní asociace. Díky tomu můžou podnikat věci, na které sólo farmářka nedosáhne – můžou žádat jako asociace o dotace, o příspěvky ze zahraničních neziskovek, ale taky si třeba hromadně domluvit a zaplatit agronoma, který přijede a pomůže jim vyladit například hnojení. Dneska má tato asociace asi čtyřicet nebo padesát členů a dál roste.
Ve vašem portfoliu figuruje i mexická asociace Las Adelitas, to je podobný příběh?
K: Tam je to téma trošku jiné než v Kolumbii. V Mexiku není žádná kávová asociace jako taková, ať už jste farmářka, nebo farmář, máte to tam složité. Ale navíc je to tam ještě víc macho svět a ženy jsou tam stále hodně vnímány jako hospodyně, které mají vařit večeři a uklidit doma a ne pěstovat kávu a fermentovat. Je pro ně extrémně těžké se z tohoto konceptu vymanit. Las Adelitas jim tak pomáhají, aby ukázaly, že chtějí podnikat, chtějí být finančně nezávislé. V Mexiku asi cítím největší rozdíl oproti evropským ženám. Tady je naprosto normální, že je mi 35 a nemám děti, ale tam většina mužů kouká zděšeně a žen s naprostým obdivem, jak jsem to dokázala.
T: I u těch kolumbijských žen je až otázkou posledních let, že jsou schopné fungovat samostatně finančně. Není to tak dávno, kdy měl přístup k bance a účtu v rodině pouze muž. Dneska už se to mění, ale pořád přetrvává určitá finanční negramotnost, protože ženy v tomto ohledu nikdo nevzdělával. Dokud prodávaly kávu na domácím trhu, dostaly peníze na ruku a šly domů, ale když chcete exportovat, musíte ty toky víc legalizovat a mít vše zadokumentované. K tomu postupně ustupuje i určitá řekněme virtuální negramotnost, ve smyslu „kde, komu a za kolik“ můžu kávu prodat. Dneska díky whatsappu a dalším sítím si tyto informace ženy posílají, řeknou si, co je ten den výhodné. Je jednodušší domluvit se a sdílet třeba auto, aby jely prodat kávu společně.
Popis obrázku (smažte, pokud jej nechcete uvést) 
Popis obrázku (smažte, pokud jej nechcete uvést) Zprostředkováváte od farmářů zelená zrna pro pražírny, ale ustoupily jste od používání všeobecně zavedeného cupping score. Proč?
K: Protože číslo ti neřekne příběh. 87 bodů od koho? Cuppováno kdy? Za jakých podmínek? Na jakém vzorku? Cupping score je nástroj, ne pravda. A ve chvíli, kdy se stane hlavním prodejním argumentem, začne být nebezpečný — protože odvádí pozornost od toho, co je skutečně důležité. Odkud káva je, kdo ji pěstoval, jak se s ní zacházelo po cestě.
T: My preferujeme, aby si pražírny kávu ochutnaly samy. Pořádáme cupping sessions, posíláme vzorky, povídáme si. Tvůj jazyk je lepší referenční bod než cizí číslo. A pokud ti káva nesedí, řekneme si to taky rovnou. Nicméně v offer listu na webu máme uvedené alespoň kategorie, kam nám káva spadá, aby si pražírny mohly lépe vybrat a objednat si vzorky.
Ceny káv zhruba před rokem vyletěly docela prudce nahoru. Jak se to odrazilo na vašem byznysu?
T: Upřímně? Pražírny, které s výběrovkou pracují dlouho a do hloubky, věděly, co se děje, a neměly s tím problém. Ceny na C-marketu vyletěly nahoru a jako importéři to cítíme úplně stejně jako pražírny — jen o krok dřív. Kupujeme přímo od farmářů, a ti taky mají svoje náklady, svoje rodiny, svoje dluhy za špatnou sklizeň.
K: Takže jsme to nekomunikovaly jako „omlouváme se za zdražení". Komunikovaly jsme to jako realitu — tady je jméno farmáře, tady je jeho situace, tady je cena a tady je důvod. Většina lidí si neuvědomovalo, že spousta kávových sektorů se na zvýšení cen podílelo, tím pádem to neznamenalo dvojnásobný výtěžek pro farmáře, jen dražší náklady pro vypěstování kávy. Transparentnost není jen hezké slovo na webu, je to jediný způsob, jak to dělat férově. Pražírny, které s námi pracují dlouhodobě, to chápou. A ty, které to nechápou, pravděpodobně nejsou naše publikum.
Jak by podle vás vypadal ideální coffee industry svět?
K: V paralelním vesmíru by nám bylo nejlépe, kdyby se káva pěstovala blíž k nám všem velkým konzumentům kávy, a to, co farmy vypěstují, se spotřebovalo alespoň na jejich kontinentu. Jsme tak trošku v ekologickém pekle. Vytváříme spoustu odpadu a uhlíkové stopy kvůli šálku dobré kávy. Ale dobře, pojďme do naší sluneční soustavy. Ideální svět je ten, kde farmář nebo farmářka ví, kde jejich káva skončí. Zákazník ví, kdo ji vypěstoval. A mezi nimi je co nejméně lidí, kteří berou provizi za nic.
T: Ideální je, když farmářky jako Ana Gloria mají stabilní příjem, ne závislý na tom, co zrovna dělá C-market v New Yorku. Pražírny mají přímý kontakt s původem a nemusí se spoléhat na anonymní pytle s certifikátem. A zákazník v kavárně dostane ke kávě skutečný příběh — ne marketingový výmysl, ale jméno, místo, ročník. Svět, kde kvalita neznamená jen body na papíře, ale důstojnost pro každého v řetězci. To je ten směr, kterým jdeme. Pomalu, ale jistě.