Začínala jako baristka, ze které se postupně stala provozní. Pak si k tomu přibrala školení a teď od Nového roku jí v životopise přibyla další odrážka: obchoďačka. „Už mi chybí jenom pražení,“ směje se Evelína Mařáková z uherskohradišťského espresso baru Fčil. Jak všechny tyhle role vměstnat do jednoho pracovního dne? To byla naše první, ale ne jediná otázka.
Popis obrázku (pro vynechání smažte) Evelíno, co je největší výzva při kombinování vašich tří rolí?
Nejtěžší je najít si v tom nějaký systém, naučit se time managementu. Technicky jsem na tři čtvrtě úvazku provozní a na čtvrt úvazku obchoďačka, a k tomu jsou navíc nárazově školení podle toho, kdy si ho kdo objedná. Snažíme se lidem vyjít vstříc a kurz jim nabídnout klidně i sólo, když se zrovna nesejde s jinou objednávkou.
Dá se to vše zvládnout?
Už v tom po těch třech měsících asi umím trošku chodit. Pomalu jsem se zbavila toho pocitu, že když mi někdo napíše e-mail, musím odpovědět do pěti sekund, jinak mě zavrhne. Co mě na téhle práci naopak ohromně baví, je pestrost. Mám z doby covidu zkušenost ze zaměstnání ve fabrice, kde nám dali plán směn na rok dopředu. Ranní, odpolední, noční, osmičky, dvanáctky. Každý den jsem věděla, co budu dělat. A tady? Jediné, co vím, je, že se nebudu nudit a že to bude rozmanité: že budu mít školení s děckama ze střední školy, pak třeba přijde starší paní na soukromý kurz, protože ji zajímá espresso, pokecám se štamgasty, kteří chodí do Fčilu každý den, pojedu jako obchoďák na nové místo, dám si tam dobrou kávu… Tu kombinaci a komplexnost toho všeho si hrozně užívám. Už mi k dokonalosti chybí jen pražení, ale to bych musela přifouknout den, aby měl aspoň 40 hodin.
Popis obrázku (pro vynechání smažte) U vás i to samotné školení je dost pestrá záležitost – jezdíte na hotelovky, zaučujete brigádníky a brigádnice a vedete kurzy, které si lidé jako zážitek pořizují na Oh My Bean. Přistupujete k těm třem kategoriím rozdílně?
Myslím, že přistupuju individuálně ke každému bez ohledu na ty zmíněné kategorie. Baví mě všechny typy a tím pádem asi přitahuju to, že i lidi to zase baví se mnou. Ani u těch puberťáků na hotelovkách se mi ještě nestalo, že by se nezajímali nebo nedoptávali, ba naopak. Samozřejmě že na svůj tým jsem přísnější, v některých věcech možná až moc a někdy si nejspíš myslí, že jsem magor a pedant. Ale je pro mě důležité, aby to dělali pořádně a aby naše práce a výsledky byly takové, jaké mají být. U kurzů pro veřejnost hlavně chci, aby si z toho lidi odnesli dobrý zážitek a poupravili si třeba nějaké stereotypy nebo zažili aha moment, kdy do sebe věci najednou zapadnou a dostanou smysl.
Jaký kávový mýtus mýtíte ze světa s největším potěšením?
„Však to nemůže být těžké, připravit kafe!“ To je jedna z mých oblíbených částí kurzu, když lidem vysvětluju, že káva prostě není jedna káva, ale že to je celý barevný svět. Nebo že espresso není jen zmáčknout čudlík a vyteče kafe, co chutná dobře. Lidem často nedochází, že to je celý proces. Mám radost, když se mi podaří jim to přiblížit tak, že si nakonec řeknou: „Ty vogo, už vím, že to není jen tak, a odteď si budu vážit všech baristů.“ Nebo: „Tak PROTO mi to nechutnalo!“ A pak je ještě v lidech zakotvená představa, že „v cappuccinu to je stejně jedno“. NENÍ! Mléko neskryje vadu kávy a v cappuccinu její chuť poznat jde.
Popis obrázku (pro vynechání smažte) Jak ten dvojlístek práce v kavárně a školení doplnila do třetice pozice obchodní zástupkyně?
Každý dobrý barista je trochu obchoďák, když lidem prodává zrnka. A taky trochu psychoterapeut a alchymista. Já jsem měla průpravu i z toho, že jsem jezdila na festivaly a podobné akce prezentovat naši pražírnu, takže to vlastně přirozeně vyplynulo. A hlavně té naší značce věřím, vím, že nabízím super produkt, a to je hlavní důvod, proč jsem na to kývla. Takže se v tom teď učím ještě víc chodit a oslovovat kavárny.
A jak se to po těch třech měsících vyvíjí?
Myslím, že mi to jde. S komunikací s lidmi mám spoustu zkušeností nejen z kavárny, ale i z gastra, kde jsem pracovala předtím. K tomu poslouchám nějaké podcasty, absolvovala jsem kurz, snažím se třeba i navnímávat, co by se líbilo mně, když pozoruju ostatní, ale taky hodně stavím na intuici. Tím, že si za naší kávou stojím, můžu vsázet na osobní preferenci a upřímně poradit. Tohle je léty prověřená praxe ze Fčilu. Naše portfolio káv je hodně pestré, takže stačí zjistit, co lidi chtějí, a pak je jen nasměrovat k tomu správnému výběru.
Když jsme u „správného výběru“, zkusím ten rozhovor zakončit otázkou ve stylu Sophiiny volby: espresso, nebo filtr? Jen jedno z toho až do konce života.
Filtr. Protože je ho víc a já piju hodně kávy. Espresso je takový maličký nápoj, to bych si jich musela dát tak 10, aby uspokojilo moje touhy. Navíc filtr je plný šálek zase té mojí oblíbené rozmanitosti. Když si dám dvě deci filtru, s každým douškem se mění chuť – teď to chutná jako jahody, teď jak borůvky, teď jak čokoláda, teď jak karamel. Milion chutí. Espresso to může mít samozřejmě taky, ale než si to člověk uvědomí, už má vypito.
Foto: Jan Ryšavý